Tak už to mám pět let. To je docela slušný kus života. Když se mi tinnitus tehdy v prosinci 2012 projevil, skoro jsem se zhroutil. Zdálo se, že se blíží konec. Nebo alespoň jsem to tak cítil. „Co když je to příznak něčeho horšího? Přece není možné, aby mi jen tak začalo zvonit v uších. Bez příčiny. Tohle bude něco vážného a já na to příjdu,“ říkal jsem si pořád dokola a běhal po všech možných i nemožných vyšetřeních, navštívil bezpočet odborníků, léčitelů, polykal odporné odvary z čínských bylin, vše řádně prokládal vitamíny a nejrůznějšími doplňky stravy. Dokonce jsem měsíce polykal antibiotika v domnění, že mám boreliózu. Co kdyby cokoli z toho zafungovalo na něco v mém těle, co může za tinnitus v mých uších. Výsledek nulový. No, vlastně ne tak úplně nulový – byl jsem lehčí o pěkných pár desítek tisíc. Zhruba po dvou letech zápolení jsem si ale jednoho dne uvědomil zajímavou věc – tinnitus jako takový jsem vůbec nevnímal. Co jsem vnímal, byl spíše ten boj s ním.
A s vnímáním tinnitu je tomu tak u mě dodnes. Vlastně si na tinnitus vzpomenu jen ve chvílích, kdy je potřeba aktualizovat web nebo odpovědět na email někomu, kdo je s tinnitem na začátku a potřebuje informace. Když jsem web před pěti lety založil a komunita se pomalu rozrůstala, byl jsem přesvědčen, že díky probíhajícím výzkumům a studiím bude tinnitus za pár let vyřešeným problémem minulosti. Vždyť je to jen banální pískání v uších. Létáme na Mars, tak proč bychom nedokázali vyřešit tohle. A pak jsem na jednom z našich srazů mluvil s postarším pánem, který nás přišel podpořit v našem boji s tinnitem. Říkal, že má tinnitus už padesát let a celých těch padesát let věří, že na to něco najdou. Najednou jsem si uvědomil, že na tom vlastně nejsme vůbec špatně. Tenhle pán to měl v uších padesát let, trpěl tím v době, kdy se o tinnitu u nás prakticky nevědělo a kdo jím trpěl, byl spíše za blázna. Tomu říkám být v tom sám! My dneska máme podpůrné skupiny nejen na facebooku, můžeme si dohledat tisíce aktuálních článků o tom, kolik výzkumů probíhá, můžeme navštívit haldu léčitelů, kteří tinnitus zaručeně vyléčí, spousta celebrit o tinnitu otevřeně hovoří. Je to problém, o kterém se ví, nejsme v tom sami a máme naději, která nám dodává sílu. Nic z toho tenhle pán celý život neměl. A nedá se říci, že by na tom byl v porovnání s ostatními účastníky srazu nějak zásadně hůře. Naopak, bylo z něj cítit obrovské smíření, vnitřní síla a nadhled. Přišel nám tehdy pomoci a já si toho moc vážím. Není důležité, že nám řekl, že má tinnitus padesát let a asi se už nedožije nějakého zázračného léku na něj. To samotná jeho přítomnost a jiskra v očích nás přesvědčily, že se s tinnitem – když už ne vyhrát – dá alespoň remízovat a lze s ním vést plnohodnotný život.
To, že dnes svůj tinnitus již prakticky nevnímám a nebojím se říct, že o něm po většinu času vůbec nevím, ještě neznamená, že tam někde v hlavě není. Je tam. A když se do něj zaposlouchám, je možná i silnější než před pěti lety. Jenomže tím, že jsem se s ním smířil a odsunul jej ze zorného pole mezi další problémy světa, se kterými zkrátka nepohnu, stal se pevnou součástí mého světa. Mého bytí. Zatímco před pěti lety bych své počínání nazval bitím s tinnitem, dnes bych už napsal bytí s tinnitem. A to je ten zásadní rozdíl. Pojmout tinnitus jako součást sebe sama. Je to samozřejmě nedokonalá součást, jakých máme všichni spoustu. Je to jenom uřvaný nepříjemný zvuk, kterého se nedá zbavit a je vlastně úplně k ničemu. Jako když vás celý život bolí koleno, soused hraje falešně na housle, ve světě se válčí a každou chvíli to vypadá, že Země vybouchne a nějaký pes vám k tomu všemu neustále chodí kálet přímo před branku. Buďto se nad těmito nedokonalostmi budete dnes a denně rozčilovat, přejdete z toho v úzkost a depresi a skončíte třeba na antidepresivech, nebo se pokusíte to přijmout a nevěnovat tomu zbytečně čas tím, že se nad tím budete rozčilovat. Protože čas je to nejcennější, co máme a věnovat jej rozčilování opravdu k ničemu pozitivnímu nevede.
Jasně, ono se ti to řekne, když to máš slabý. Ne, nemám to slabý. Mám v pravém uchu čtyři a v levém asi šest tónů. Ale nevadí mi to. Ať si přijde třeba sedmý tón, vždyť sedmička je šťastné číslo, ne? Za těch pět let vím o tinnitu a životu s ním opravdu hodně, ale zároveň nemůžu nikomu dát zaručený recept, jak na něj. Co ale již dnes můžu s klidným svědomím říct, že tinnitus se bude projevovat vždycky přesně tak, jak k němu budeme přistupovat. Pokud pro nás bude primárně hrozbou, pak se ho budeme neustále bát a tím strachem jej přiživovat a posilovat. Pokud jej budeme ignorovat a nebudeme z něj mít strach, nebudeme jej řešit, časem se vytratí z obzoru a my konečně spatříme i jiné důležitější věci – jak tvrdí ono pořekadlo, že pro jeden strom občas nevidíme les. Je třeba si vymyslet rituály a uzpůsobit si sebe a své okolí tak, aby tinnitus nebyl neustále vyhodnocován jako dokola se opakující a každý den se projevující diskomfort, který nás chce poškodit. Zároveň by tyto rituály neměly zasahovat do pohodlí lidí a bytostí kolem nás. Příklad – jdu na oslavu narozenin, kde bude spousta malých dětí. Budou křičet a mohly by mi tak poškodit sluch a zhoršit tinnitus. Všichni jsme podobnou obavu nejspíš někdy zažili. Rituál? Vezmu si s sebou špunty do uší a nasadím si je po příchodu na oslavu. Eliminuji tím strach z diskomfortu, budu uvolněnější, nebudu mít úzkost, dobře se pobavím, prožiju radost. Vůbec mě nenapadne okřikovat děty, aby byly potichu. To už by bylo to zasahování do pohodlí a světů druhých, které vede zase jenom k diskomfortu v podobě hádek s jejich rodiči. Postupem času začnete takovéto rituály provozovat úplně automaticky – namátkou třeba tikající hodiny ve všech místnostech, chození na procházky kolem zurčícího potůčku, výběr místa v restauraci dále od davu nahlas se projevujících návštěvníků apod.. Zpohodlníte si své bytí a už časem ani nebudete vědět, že jste to kdysi začli dělat primárně kvůli obavám ze zhoršení tinnitu. Jako když sednete každé ráno do auta a automaticky si zapnete pás, abyste se nezabili – nikdo přece v tu chvíli neupadáme do depresí, že bychom se v tom autě mohli zabít. Ale přesto si pás zapneme a víme, že je to tak správně.
Toto je tedy ve zkratce má cesta, která se mi vyplatila – neřešit svůj tinnitus, vytlačit jej z vědomého bytí na nevědomou úroveň. Nechat ho někde tam vzadu. Ostatně spousta lidí tvrdí, že tinnitus neslyší v uších, ale právě někde tam vzadu. Mám to od začátku stejně. Ty zvuky jakoby nebyly v uších, ale někde takhle jakoby vzadu. Tak je tam nechme. A hleďme dopředu.
